Ing. Věra FLASAROVÁ

V závěru loňského roku jste se v Bruselu zúčastnila konference nazvané Ženská práva v Evropě a ve světě.

Přibližte nám, prosím, o co šlo…

Byla to mezinárodní konference žen, na kterou se sjely účastnice z Evropy, Asie, Středního a Blízkého východu, z Afriky. Bohužel, kvůli povětrnostním podmínkám se na konferenci nedostaly ženy z Latinské Ameriky. Hlavním tématem byla práva žen v Evropě a ve světě. Uplynulý rok byl totiž významným rokem pro ženské pokrokové hnutí. Vzpomínali jsme nejen 15 let od přijetí Pekingské akční platformy, v březnu jsme slavili 100. výročí Mezinárodního dne žen a zároveň i 20. výročí založení Evropské ženské lobby. Konference byla zaměřena hlavně na to, jak dnes postupovat v době krize, jejíž dopady nejcitelněji postihují ženy, děti, občany s handicapem či seniory. Speciálně se diskuse věnovala tomu, jak jsou v jednotlivých zemích v současné době oklešťována práva žen a jaká se přijímají tzv. úsporná opatření, nebo je pod jejich záminkou omezováno fungování různých sociálních služeb a zařízení.

Jaké máte konkrétní poznatky z diskuse?

Hned na úvod zazněla kritika toho, jak současné vlády - prakticky ve všech zemích, bez rozdílu, zdali se jedná o Evropu či jinou část světa - začaly omezovat ženami doposud vybojovaná práva. Je také pravdou, že ve srovnání s r. 2008 se začaly znovu rozevírat ony pověstné »nůžky« ve mzdách mezi muži a ženami. Jestliže v r. 2008 v EU činil rozdíl mezi průměrnou mzdou muže a ženy při stejné kvalifikaci, stejném vzdělání atd., asi 17 procent, dnes už se hovoří o 18 procentech a na příští rok by to mělo být dokonce 19 procent! Jsou ale místa i v rámci Unie, kde tento rozdíl mezi příjmy mužů a žen dosahují až 20 procent. Zaujala mě mladá kolegyně z Portugalska z autonomní oblasti ostrova Madeiry, která uvedla, že na Madeiře je 17 000 nezaměstnaných, z toho je 14 000 nezaměstnaných žen. Přitom jde o ostrov s velkým turistickým ruchem a tedy i službami, v nichž jsou ženy nejvíce zaměstnány, ale přednostně teď dostávají práci muži. To jsou konkrétní dopady krize a takových oblastí bychom mohli jmenovat více.

Účastnice konference konstatovaly, že se zhoršila atmosféra ve vztahu k ženám hledajícím práci, narůstá počet žen, na kterých je pácháno násilí. Evropský parlament sice v listopadu přijal zprávu o boji proti násilí na ženách a na dětech, ale přijatá opatření, na nichž by se měla podílet i naše země (např. že na 10 000 obyvatel by mělo připadat jedno sociální zařízení pomáhající obětem násilí), budou v současné době složitě realizovatelná.

Ostatně česká vláda dosud nepřijala Národní akční plán boje proti domácímu násilí…

Mimo jiné jsem na konferenci vystupovala právě k této otázce. V říjnu Česká ženská lobby, společně s představiteli české vlády, byla pozvána do Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen, aby okomentovala současnou situaci žen v ČR. Naše představitelky seznámily přítomné s problémy, se kterými se ženy u nás potýkají. Naopak zástupci vlády hovořili o tom, co se daří, jakým způsobem chtějí zvýšit počty zařízení péče o děti apod. O měsíc později se pak dovídáme, co prošlo naším parlamentem, že se podmínky pro mladé rodiny ve skutečnosti zhorší! Mám na mysli například omezenou výplatu porodného. I o těchto rozporech jsem na konferenci hovořila. Podobně jsou na tom i ženy ve skandinávských zemích, které vždy patřily k průkopníkům sociálních výhod. A další příklad – španělská delegátka informovala o tom, že to, čím se dosud chlubila její vláda, totiž že má ministerstvo pro práva žen, již neplatí, protože ministerstvo bylo nedávno zrušeno. Na konkrétních případech je vidět, jak hluboce se tato krize dotkla ve všech aspektech postavení žen.

Ještě horší je však postavení žen ve válečných konfliktech…

Jistě. Do této sféry zařadím i vskutku drastické informace, které přinesla předsedkyně Mezinárodního výboru proti kamenování Mina Ahadiová. Ta hovořila o medializovaném případu íránské ženy, jež měla být popravena ukamenováním. Snažila se jí pomoci a vyburcovat celý svět, aby bylo změněno toto kruté rozhodnutí, tato středověká hrůza.

Vystupovala zde také představitelka Polisaria ze Západní Sahary. Mluvila o životě žen a dětí v utečeneckých táborech bez vody, bez jakékoliv hygieny, bez škol. O tom, jak tyto enklávy zůstávají zapomenuty. Nejen pro Evropu, ale pro celý svět, protože je to nepopulární a nejsou peníze, aby se tam dělala nějaká opatření. Takže hovořila o tom, jakým způsobem se tam ženy brání. Byla to velmi otřesná svědectví.

Kdo konferenci uspořádal?

Konference byla svolána poslankyněmi a poslanci levicové frakce GUE/NGL v Evropském parlamentu. Na úvod vystupovala předsedkyně Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví Eva-Britt Svenssonová, švédská poslankyně EP. Hovořila o tom, jak se naše levicová frakce snaží bojovat proti následkům krize. Ústy poslanců a poslankyň jsme byli seznámeni i s tím, které nejnovější zprávy týkající se postavení žen a sociální oblasti se v EP připravují. Dále vystupoval Willy Meyer, poslanec této frakce ze Španělska, ale i další poslanci. Tím chci zdůraznit, že mezi účastníky nebyly jen ženy. Vždyť témata, o kterých se hovořilo, jsou záležitostí všech, kterým není situace lhostejná.

Jaké jsou závěry konference?

Vystupující říkali, že musíme přijmout konkrétní kroky, na kterých bychom se domluvili v rámci EU, respektive alespoň v celé Evropě, a že se přidají i jiné ženy. Byly navrhovány jak řetězce z lidských rukou kolem Evropského parlamentu, tak i kroky proti vládám, tedy proti jejich opatřením, hovořilo se i o peticích apod. A 30. března 2011, kdy se uskuteční pokračování této konference, se shromážděné návrhy dají ve známost.

Proč 30. března? Mohli bychom namítnout – proč ne 8. března?

Třicátý březen byl zvolen záměrně, vzhledem ke 100. výročí od uskutečnění první demonstrace na podporu MDŽ, jež se konala v roce 1911.

Co vám z konference nejvíce utkvělo v paměti, co si z ní odnášíte?

Utkvěly mi v paměti slova Evy-Britt Svenssonové, která řekla, že krize postihla mnohé oblasti našeho života. Ženy v této krizi platí nejvyšší cenu. K tomu dodala Ilda Figueiredová z Portugalska takovou zobecňující tezi, skoro motto: Můžeme chtít nový a lepší svět, ale budeme ho muset znovu velmi těžce vybojovat. Co se lehce ztratí, se posléze těžce získává. Už jsme to všichni poznali. Ve všech zemích.

11. 1. 2011Monika HOŘENÍ