Vlak do stanice evropské diplomacie
Když 1. prosince 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, hovořilo se a psalo o mnohém, co přinese a co bude znamenat pro státy EU.
Jednou ze změn bylo vytvoření Evropské služby pro vnější činnost (EEAS). K jejímu faktickému ustavení došlo v dubnu letošního roku a již od samého počátku vyvolává řadu otázek a diskusí. Zejména fakt, že Evropská služba nebyla zpočátku řádně projednána ve výborech v Evropském parlamentu, kritizovala řada europoslanců napříč politickým spektrem. Za frakci GUE/NGL vyslovil oprávněné obavy a pochybnosti o fungování a způsobu utváření této instituce europoslanec a člen Die Linke Helmut Scholz.
I když Lisabonská smlouva hovoří o tom, že zahraniční diplomacie zůstane i nadále v prvotní kompetenci členských zemí EU, je zde několik »ale«.
Především realizace jednotné unijní zahraniční politiky, kdy i taková Velká Británie nebo Polsko se brání a nechtějí jí být příliš svazovány. Vytváření sítě zastupitelských úřadů EU a jejich personální obsazení vytváří třecí plochy a zasévají stíny nedůvěry mezi členskými státy. Tyto ambasády budou realizovat zahraniční politiku Unie a nedávné prohlášení nového velvyslanec EU v USA Joao Vale de Almeida, že v jeho případě tomu tak bude, vyvolalo negativní odezvu např. ve Velké Británii.
Polem nevídaného zájmu se stává zajištění zaměstnanců Evropské služby. Neboť přibližně pětitisícová skupina diplomatů má být vybrána dle článku 27 Lisabonské smlouvy dílem z pracovníků generálního sekretariátu Evropské rady, dílem z Evropské komise a dílem z národních diplomatických služeb. Tento nábor se již připravuje. V té souvislosti byly již vysloveny určité pochybnosti, zda ve výběru zaměstnanců nebudou převažovat diplomaté z velkých zemí EU nebo bývalé »patnáctky«.
Obsazení postů Evropské služby a zastupitelských úřadů EU může znamenat v následné praxi i známé přísloví košile bližší, nežli kabát. A to v různých sférách zájmů.
Je na české vládě a ministerstvu zahraničí, aby teď, když ruší své zastupitelské úřady z důvodů tzv. úspor, dokázaly stejně rychle reagovat a vyvinuly maximální zájem prosadit naše diplomaty do Evropské služby pro vnější vztahy. Představy o tom, že bude naše diplomacie využívat zprostředkovanou pomoc zastupitelských úřadů jiných zemí, znějí povzbudivě, především v oblasti pomoci našim občanům v zahraničí, ale povážlivé trhliny zde mohou nastat při zajišťování např. vlastních ekonomických zájmů České republiky. Půjde přece jenom o víc než o vývoz kulturních hodnot.
Pokud tedy ministerstvo zahraničních věcí a vláda zmešká vlak v aktivním nástupu do evropských diplomatických služeb, může se stát, že se Česká republika stane jednou ze stanic, kudy vlak projíždí, ale nezastavuje. Nemá proč.
Věra FLASAROVÁ, vedoucí oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČM, kandidátka do Zastupitelstva statutárního města Ostravy